Vkrabici

Tradiční

• metafyzika – „první filosofie“, nauka o základech bytí;
• logika – nauka o správném myšlení, řeči a argumentování;
• etika – nauka o správném jednání.

Jiné dělení

Teoretická filosofie

• metafyzika a ontologie – o celku bytí, o jeho počátku, povaze a smyslu;
• logika – o správném myšlení, vyvozování a argumentování;
• teorie poznání (epistemologie, gnoseologie) – o možnostech a podmínkách poznávání;
• filosofie vědy – o podmínkách, metodách a cílech vědy;
• filosofie jazyka – o vztahu jazyka k myšlení a skutečnosti, o komunikaci.

Praktická filosofie

• etika – o správném jednání a morálce;
• metaetika – o zdůvodnění morálky a etiky;
• estetika – o vnímání, umění, kráse a vnímání krásy;
• axiologie – o hodnotách a hodnocení.

Hraniční disciplíny

• dějiny filosofie – o filosofech, filosofických školách a směrech minulosti;
• filosofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti;
• filosofie dějin – o dějinných procesech a tendencích, o jejich smyslu;
• filosofie mysli – o vědomí, vnímání a mozku;
• filosofie náboženství – o Bohu, o náboženství a mravnosti;
• filosofie práva – o spravedlnosti, o smyslu a cílech práva;
• filosofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství;
• politická filosofie – o občanovi a svobodě, o vládě a státu.

Názory na proces vývoje vědy se liší. V současnosti je významná především teorie T.S. Kuhna o proměně vědeckého paradigmatu prostřednictvím vědeckých revolucí. Již od dob antiky je pro vědu charakteristické zkoumání skrytých zákonů, působících na jevovou (viditelnou) stránku věcí. Z různých příčin je zejména v euroamerické civilizaci od 17. století privilegována věda oproti jiným formám poznání, neboť přináší hmatatelné výsledky a umožnila vytvořit moderní vědecko-technickou civilizaci. V současnosti se zejména v postmoderně rehabilitují i mimovědné postupy poznání. Chápání vědy se však v jednotlivých obdobích lišilo. Lišilo se i v pojetí jednotlivých myslitelů — viz níže).

• Antika
• Renesance
• Osvícenství
• Pozitivismus
• Marxismus
• Strukturalismus

Během 20. stol. se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem se svou vlastní metodologií. V českém prostředí se právě metodologií bádání o dějinách vědy, jejími proměnami a také dějinami premoderní astronomie zabývá Daniel Špelda.

Dělení vědy

Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické (formulující obecné zákony; přírodověda) a idiografické (popisné; historie). Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filozofie vědy)

Dělení podle principů

V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Tyto vědy obsahují chápání pravdy bytí. Ti, kdo tyto vědy studují, nicméně podle Platóna, akceptují jejich principy nekriticky, jako absolutno. Ustavuje proto dialektiku. Ta je nadřazená matematickým vědám, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně vedoucí k jednotnému principu. Dialektika ukazuje propojení přírodních věd mezi sebou a jejich vztah k jsoucnu.

V opozici proti platónské koncepci jednoty věd je Aristotelův postoj, který možnost nejvyšší vědy, ze které jsou vydedukovány základy věd jednotlivých, popírá. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se na to, z čeho vycházejí.

Aristotelovi ve 13. století oponuje Tomáš Akvinský, který opět nastoluje koncepci univerzální vědy. V komentáři k Aristotelově Metafyzice – definuje tento pojem jako vědu, která se zabývá univerzálními principy.

O pár století později se zase Francis Bacon vrací k Aristotelově filosofii přírody. V 18. století se pak opět objevuje inspirace platónskou jednotou. Immanuel Kant také uvádí vědu, která je základem pro ostatní. Je to metafyzika, podle něj jediná možná čistá věda přírody. Je to absolutní všeobecnost.

Dělení podle předmětu zkoumání

Vědy se dále dělí podle předmětu zkoumání. Francis Bacon svou filosofii přírody představuje tak, že obsahuje základní přírodní vědy, které tvoří pyramidu. Na spodu této pyramidy leží historie přírody. Na ní je postavena fyzika, dělená na méně a více všeobecnou. Na fyzice pak stojí metafyzika (věda odlišná od 1. filosofie). Tři induktivní úrovně historie přírody, fyzika a metafyzika jsou podle Bacona pravdivé stupně znalosti. Pro pozdější učence Barucha Spinozu a Gottfrieda Wilhelma Leibnitze je základem vědy jediná substance. V případě Spinozy je to Bůh nebo příroda. Leibnitz má za základ monády — činné síly, ze kterých se všechno skládá.

Dělení podle metody vědy

V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské). Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: definice předpokladů (axiom), vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je určité výpovědi přisuzován. (zákon, pravidlo). Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace.

Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa ačlověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určitépojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

Filosofové o filosofii

Myšlenky velkých filosofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filosofii charakterizovali takto:

„Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“

„Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“

„Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“

„Filosofie je péče (starost) o duši.“

„Studium filosofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“

„Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“

Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?“,které lze shrnout do jediné: „Co je člověk?“

„Úkolem filosofie je pochopit to, co jest.“

„Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filosofie.“

„Velká filosofie není filosofie bez chyb, ale beze strachu.“

„Filosofie není nauka, nýbrž činnost. Filosofické dílo sestává podstatně z objasnění.“

Kinematografie (z řečtiny kinéma - pohyb a grafein - psát) je souhrnné označení pro veškeré činnosti spojené s filmem a filmováním (výroba filmů, výroba filmové techniky, organizace distribuce, prodej).

Používá se i jako označení pro film, nebo označuje záznam rychlých pohybů s vysokým obrazovým kmitočtem (např. výzkum explozivních dějů).

Film je založen na biologické nedokonalosti lidského organismu, zejména pak zraku, ta je způsobena tzv. setrvačností lidského oka. Tatofyziologická nedokonalost pak způsobuje, že rychlé střídání promítaných obrázků za velmi krátký časový úsek se našemu očnímu nervu a následně i mozku jeví jako nepřerušená činnost (obraz se netrhá a je vnímám mozkem jako spojitý pohyb). Tento zajímavý fyziologický jev se dnes využívá nejen v klasické kinematografii, ale i při sledování televize a obrazů vytvářených počítačovými monitory.

Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty – umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem,rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem.

K rozvoji filmu, jako tech. vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. stol. První veřejné představení uskutečnily francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumièrové 28. 12. 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. 7. 1896 v Karlových Varech a již na poč. srpna 1897 natáčela americká společnost v Hořicích na Šumavě zdejší Pašijové hry, jež byly uvedeny v Americe. První české snímky natočil J. Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (Svatojánská pouť v československé vesnici, Poslední výstřel, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech).

V tomtéž roce realizoval hrané snímky: Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů, Smích a pláč. Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, AMUS), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného M. Havlem, záhy Zanikly. Z raného období jsou známy filmy: Zkažená krev (1913), Zamilovaná tchýně (1914), Pan profesor, nepřítel žen (1914), Ahasver (1915), Pražští adamité (1917) a mnoho dalších. Po vzniku ČSR nastal rozkvět filmové prdukce. V roce 1921 byly vystaveny v Praze stálé filmové produkce. Do mezinárodního povědomí se nyní dostala nová generace filmařů jako jsou např.: J. Svěrák, V. Michálek, j. Hřebejk, S. Gedeon, P. Zelenka, A. Nellis. Zatím největší úspěch slavil v ČR i ve světě Oscarem oceněný film KOLJA (1996) J. Svěráka. Nominaci na Oscara získaly silmy: Musíme si pomáhat (2000) J. Hřebejka a Želary (2003) O. Trojana.

Historie

První filmy promítali bratři Lumièrové v roce 1895, ovšem pouze dokumentární (příjezd lokomotivy na nádraží), viděli v tom pouhou pouťovou atrakci. Patří jim však zásluha promítání filmu na plátno pro celý sál plný lidí. Teprve další Francouz, Georges Méliès, naučil film vyprávět příběhy (Cesta na Měsíc, Cesta do neznáma, Dobytí pólu).

Postupně se film stával médiem poměrně oblíbeným, zpočátku zejména žánr grotesky, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Charlie Chaplin. V americké vesničce Hollywood, nyní předměstí Los Angeles, byla vybudována filmová studia, která se postupně rozrostla na největší světovou „továrnu na sny“. Časem získal film (původně černobílý a nezvukový, natáčený kamerou s ruční klikou) různé technické vymoženosti. Nejdříve motor, zajišťující rovnoměrné natáčení i promítání, potom také zvuk (v roce 1927 byl natočen první zvukový film prezentovaný v Berlíně – Jazzový zpěvák) a barvu.

Brzy se z filmu stal jeden z nejvýznamnějších uměleckých průmyslů 20. století. Nejlepší filmy (popřípadě herci, režiséři, kameramani, střihači a jiné filmové profese) jsou pravidelně odměňovány cenami, z nichž nejprestižnější je cena Americké filmové akademie Oscar.

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.

Filosofie nejsou definitivní odpovědi, ale přesto se po filosofii někdy vyžaduje, aby se neptala po smyslu života, ale rovnou jej stanovila. Jiří Michálek o tom píše: „Hovoří se také o filosofickém světovém názoru, ba dokonce si mnozí myslí, že takové vytvoření světového názoru je nejvyšším úkolem filosofie. Toto pojetí filosofie je v nefilosofické veřejnosti tak zakořeněno, že, pokud tomuto požadavku filosofie nedostojí, je považována za zbytečnou. Světový názor vždy nějak positivně a definitivně určuje jsoucna (říká co jsou) včetně člověka, uspořádává zkušenost zcela určitým směrem a tomu vše podřizuje, a tím zužuje a uzavírá lidský život a odnímá mu jeho nesamozřejmost. Filosofie je naopak vždy tím, co otvírá, začátkem a svým tázáním staví člověka do otevřeného pole možností a překonává přitom vždy zároveň sebe samu.“

Kino je místo (obvykle budova), které je určeno k hromadnému sledování filmových představení. Filmový projektor, který je umístěn vzadu v projekční kabině, promítá film na plátno, které je umístěno vpředu před hledištěm. Do hlediště se běžný divák dostane teprve po zaplacení vstupného, obvykle až po zakoupení vstupenky.

Název kino je odvozen z řeckého kinēma (pohyb) a graf (záznam, z grafō = píši). Starší označení biograf pochází z řeckého bios (život, bio- = životo-). Původní název bylkinematograf (čili záznam pohybu) nebo biograf (záznam života), v hovorové řeči došlo ke zkrácení na kino (bio v období první republiky), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný kinofilm. Kino s více sály nazýváme multikino.

Letní kino

Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem, v zaštřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizovánou např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě.

Rekordy

• Nejmenší kinosály jsou hned dva a oba se nachází v multikině Village Cinema Anděl. Mají kapacitu 24 míst. Zároveň jsou to sály, kde zaplatíte nejdražší vstupné.
• Největší klasické kino s celoročním provozem je Velké kino ve Zlíně, které má kapacitu 940 diváků.
• Největší plátno má z klasických kin pro širokoúhlý formát sál č. 5 v Palace Cinemas v Letňanech s plochou 139 m². Větší plochu má plátno v Palace Cinemas Nový Smíchov, ale ne pokud se promítá klasicky v širokoúhlém formátu. Ještě větší je samozřejmě IMAX (600 m²), ale to není tak úplně klasické kino.
• Nejlepší zvuk má sál č. 11 Village Cinemas Anděl, který má jako jediný zvukovou certifikaci THX.
• Nejstarší na světě dosud fungující kino (hrající stále na jednom místě) je kino Pionier v polském Štětíně. Otevřeno bylo pod názvem Helios v roce 1909.
• Nejstarší v Česku dosud fungující kino (hrající stále na jednom místě) je kino Lucerna v Praze, které bylo rovněž otevřeno v roce 1909.

Slovem kultura (cultura, příčestí trpné latinského colere, pěstovat, tedy „co je pěstováno“) se původně označovalo pěstování užitkových plodin. Jako metaforu je použil Marcus Tullius Cicero pro překlad Platónova pojmu „péče o duši“ a od 16. století se používá pro označení vybraných lidských činností, zejména uměleckých (tzv. „vysoká kultura“). Do ní patří literatura, umění, hudba, případně i věda a filosofie. V tomto smyslu máme dnes kulturní rubriku v novinách nebo ministerstvo kultury. Proti této vybrané, elitní vysoké kultuře, vyžadující vzdělání a péči, stála potom „nízká“ či lidová kultura, pozdější popkultura. Podle toho se pak lidé i celé národy mohly dělit na více či méně kultivované, případně barbarské.

Kultura v širším významu

Proti tomuto úzkému významu pojmu kultury se ohradil už Johann Wolfgang von Goethe. V jeho pojmu kultury prý nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody, vznikající odlesněním hor“. Právě v tomto širokém významu dnes pojem kultury užívá antropologie isociologie.

Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale

• co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti;
• co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších;
• co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací;
• co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují;
• co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných.

V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“, jak to činili marxisté. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se jistě vzájemně podmiňují; příběhy tzv. „vlčích dětí“, vyrostlých mimo lidskou společnost, však ukazují, že bez příslušné enkulturace, tj. osvojení určité kultury není člověk schopen navázat ani sexuální vztah. Kulturu lze nalézt například i u primátů, hlodavců, kytovců, ptáků či ryb. Mladímakakové se od matky učí umývat brambory než je snědí, mladí ptáci napodobují zpěv dospělých.

Na rozdíl od většiny empirických věd, které kumulují nové poznatky a kde se tedy zpravidla pracuje jen s nejnovější, většinou časopiseckou literaturou, udržuje filosofie diskusi s celou svou historií. Klasická díla vycházejí znovu a znovu, v původním jazyce i v překladech, a problém s jejich citováním je tedy podstatně odlišný. I když se většina filosofické literatury cituje běžným způsobem (např. autor, název, vydavatel, místo a rok, stránka), u některých nejvýznamnějších autorů se cituje způsobem, který na vydání nezávisí.

V antice se básně a divadelní hry citovaly např. číslem zpěvu a verše (Homér), podobně se dodnes cituje i Shakespeare (název, jednání, výstup) nebo Bible (kniha, kapitola, verš). DílaTomáše Akvinského se také citují názvem díla, případně svazkem, a u jeho sum se uvádí číslo otázky (q. nebo quaest.), článku v ní (a. nebo art.), případně i bližší určení místa (např.resp. = odpověď); např. „STh Ia. IIae, q. XV., a. 2“ znamená: Summa theologica, první část druhého dílu, otázka 15, článek 2. Totéž místo lze citovat také stručněji jako „STh II. I. XV. 2“.

Pro díla Platónova a Aristotelova se za základ bere tzv. editio princeps (hlavní vydání), jeho stránky příp. sloupce. U Platóna je to vydání pařížského vydavatele H. Étienne (latinsky Stephanus) z roku 1578, jehož stránkování se u lepších vydání a překladů uvádí na okraji (in margine). Přesnější určení místa umožňují buď písmena a – e, která zhruba označují pětiny stránky, nebo údaj sloupce a řádku podle oxfordského vydání J. Burneta. Tak na začátek dialogu Prótagorás se odkáže citací „Prot 309a“ nebo „Prot 309a1“. Pro dílo Aristotelovo je základem berlínské vydání A. I. Bekkera z let 1816 – 1823. Na začátek Etiky Nikomachovy se odkáže jako „Et. Nic. (nebo EN) 1094a1“, což znamená stranu 1094, první sloupec, první řádek. Starší literatura ovšem cituje číslo knihy, kapitoly a věty.

Podobně je tomu i s dalšími významnými autory. Tak se Descartes cituje podle souborného vydání Adama a Tanneryho z let 1897 – 1913 (AT díl, stránka), Kant podle „Akademie-Ausgabe“, Berlín (AA svazek, stránka), Nietzsche podle kritického vydání díla a dopisů (KGW, KGB) nebo podle příručního vydání (KSA, KSB), obojí od Colliho a Montinariho. Zvyk uvádět na okraji stránky prvního vydání se zachovává také u Heideggerova „Bytí a času“ (1927).

Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož objektem mohou být předměty, události, lidé nebo jiné bytosti.

Definice vědy

Každé propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.

Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrukcípomocných prostředků: číselné a prostorové vztahy (např. matematika, geometrie), živá a neživá příroda (přírodní vědy), jevy společenského života (duchovní vědy, historická věda,filologie, sociologie, politologie aj.).

Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti.

Věda stojí na procesu: sdílení – vyvracení – potvrzování

Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.

Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky (případně i terminologické jednoznačnosti. Věda je hledánímhypotéz, jejich ověřování (verifikace) a testování pokusy na falzifikaci jednotlivých důsledků.

V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazuobjektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací teoretické činnosti, jejíž výsledky jsou nenahraditelnou kulturní hodnotou. Jako jedna z forem společenského vědomí splývala věda původně s filozofií, avšak vždy se odlišovala zásadně od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své objektivní poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů. Jako celostní soustava zahrnuje nauky o přírodě i společnosti, ale také filozofii jako racionální světový názor, teorie a metody,metodologie a techniky, výzkum základní i aplikovaný, diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě nerozlučně spojeny.

Walter Bryce Gallie uvádí pojem věda jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (essentially contested concept).

Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. „státním výzkumem“.